KYTOVCI.wz.cz

Podřád: Odontoceti - ozubení

Vorvaň (Physeter catodon)

Samci dorůstají 15 až 20 metrů délky, samice jsou menší, měří kolem 10 až 12 metrů, největší kus měřil přes 23 metrů. Hmotnost může být 65 tun. Vyskytuje se ve všech světových oceánech. Žije ve stádech o několika desítkách jedinců.

Poznávacím znakem je obrovská, vpředu tupě ukončená, hlava zabírající až třetinu celkové délky těla. Na hlavě mají vorvani jediný dýchací otvor ve tvaru písmene S, jímž vypouštějí při vynoření z hlubin proud páry tak prudce, že je slyšet na kilometry daleko. Vorvaní samice rodí jednou za pět až sedm let jediné mládě po patnácti měsících březosti. Novorozenec váží kolem jedné tuny a první dva roky se živí převážně mateřským mlékem. Dospělí jedinci se mohou dožít věku asi padesáti let. V přední části hlavy nad horní čelistí má vorvaň rozlehlou dutinu vyplněnou pěti až sedmi tunami zvláštní olejovité látky zvané spermacet, jejíž funkce není zcela jasná. Na vzduchu spermacet tuhne ve voskovitou hmotu, která patří mezi nejcennější zvířecí produkty. Používá se k výrobě kosmetických přípravků a léků. Právě tato tekutina byla jedním z důvodů stále stoupajícího lovu těchto kytovců, který vedl k alarmujícímu snížení jejich početního stavu. Dalším nadmíru ceněným produktem z vorvaňů je ambra. Vytváří se v trávicím traktu a napomáhá zřejmě ke stravování velkých krakatic. Občas se dostává ven z těla spolu s trusem a plave na hladině jako velký šedočerný chomáč. Dlouhou dobu byla ambra využívána k výrobě parfémů. Jediným přirozeným nepřítelem vorvaňů je dravá kosatka. Při napadení stádem kosatek se skupina vorvaňů brání tím, že vytvoří jakousi růžici s hlavami uprostřed a údery mohutné ocasní ploutve se snaží útočníky zahnat. Samotný vorvaň nemá proti těmto dravcům příliš mnoho šancí.

Jeho výpravy do hlubin oceánu byly pro člověka dlouho nepochopitelné. Většina kytovců pod vodou nesetrvává více než 20 minut a nepotápí se do hloubky více než několika málo desítek nebo stovek metrů. Vorvaň ve svých výpravách za gigantickými krakaticemi absolvuje i více než dvacetiminutové sestupy do hloubky 1000 až 2500 metrů, kde panuje přetlak 24 000 kPa. Stejnou dobu pak potřebuje k opětovnému výstupu. Přitom jsou zaznamenány případy, kdy pod vodou strávil až 70 minut. Člověk pomocí přístrojů zatím dosáhl hloubky 330 metrů, přičemž musel zachovávat dekompresní časy, a tak celkový sestup díky nebezpečí Kesonovy nemoci trval několik hodin. Vorvaň se dokáže vynořit z hloubek více než šestkrát větších za necelou půlhodinu.

Má nápadně velkou hranatou hlavu, která není určena tvarem lebky, ale uložením ohromného množství olejovitého tuku, nazývaného spermacet, který na vzduchu tuhne v bělavou hmotu podobnou vosku. Ve střevech se u vorvaňů někdy nalézá vonící pevná hmota, zvaná jako ambra. Spermacent se používá k výrobě léků a ambra se používá ve voňavkářském průmyslu. Proto se tyto velryby loví nejčastěji.

Svět vorvaňů je světem zvuku. Pod vodou se orientují tzv. echolokací, vysíláním a zpětnou registrací ultrazvukových signálů. U vorvaňů byla naměřena frekvence zvuků v rozsahu od 200 herzů do 35 kiloherzů. Pro srovnání: člověk je schopen vnímat zvuky ve frekvencích od 20 herzů do přibližně 15 kHz. Díky této schopnosti mohou vorvani rozlišovat objekty o velikosti 5 - 10 centimetrů na vzdálenost 940 metrů. Mezi sebou se dorozumívají sérií zvuků, anglicky zvaných clicks, které znějí jako cvakání. Zvuky produkují vorvani rozechvíváním vzduchového sloupce v hrtanu - to slouží k vzájemné komunikaci anebo v systému váčků, které se vychlipují z nosní trubice mezi lebkou a vnějším dýchacím otvorem. Tímto způsobem se orientují. Schopnosti vytvářet ultrazvuk využívají vorvani i při lovu krakatic. Jakmile se přiblíží ke kořisti na dostatečnou vzdálenost, zvýší prudce intenzitu ultrazvukových impulsů a tím krakatici ohluší a zcela dezorientují. Proto zřejmě krakatice vypouštějí v nebezpečí inkoust. Oblak barviva odráží zvukové vlny a mate lovící vorvaně.

vorvaň

© Magda Vlachová