KYTOVCI.wz.cz

Podřád: Mysticeti - kosticovci

Keporkak (Megaptera novaeangliae)

keporkak

Keporkak se od ostatních velryb liší nápadně dlouhými předními ploutvemi, které dosahují třetiny celkové délky - až pěti metrů. Když keporkak vyskočí nad hladinu s ploutvemi široce roztaženými, opravdu vypadá, jako by se chystal vzlétnout... Dorůstá 11 až 16, výjimečně 17 metrů a dosahuje váhy 25 a 38 tun. Dožívají se nejvýše 42 let. Od hrdla po přední část břicha se táhne 15 až 30 hlubokých rýh. Vyznačují se mohutnou hlavou se širokou tlamou vybavenou množstvím kostic, s jejichž pomocí oddělují vodu od potravy. Obývají prakticky celý světový oceán, v němž migrují tisíce kilometrů od chladných arktických či antarktických moří, v nichž nalézají dostatek potravy, do mělkých teplých vod subtropických oblastí, kde se nejčastěji páří a rodí mláďata.

Na jihovýchodě Aljašky v létě loví sledě, plankton atd.. Sledi vydávají slabé zvuky, aby se udrželi v hejnu. Keporkak je ohluší křikem až 180 dB. Tímto způsobem zaženou sledě do hejna a pak je obeplouvají a vypouští bublinky. Tato síť obklíčí sledě a keporkak jen otevře svou velikou tlamu a zhltne celé hejno. Jinak se živí drobnými korýši, rybím potěrem a měkkýši, vyhledává mělké pobřežní vody bohaté na potravu. Je zajímavé, že tuto techniku používá jen asi 2 členové stáda. Jakmile se ochladí, i když keporkakům není zima, mají přirozená nutkání vydat se na cestu. Koncem prosince putují na jih v malých skupinkách nebo jednotlivě až 10 km/h rychlostí. Jejich pouť je dlouhá až 5600 km. U ostrova Havai mají příhodné podmínky, protože toto místo je okolními horami chráněno před větry. Keporkakové tu zplozují a rodí svá mláďata. Každý rok se tu sejde až 5000 keporkaků. Samice zůstává s mládětem až 10 měsíců a je mu vzornou matkou, např. vozí je na hřbetě. Malí kepokaci mají malé plíce, a vydrží proto jen 4 - 5 minut pod vodou, dospělí až 40 min. K samici s mládětem se často záhy přidá samec, protože samice je pár týdnů po porodu opět schopná páření. Známý zpěv keporkaků vydávají samci, kteří leží na břiše s roztaženými předními ploutvemi. Většina samců zpívá jednu a tutéž skladbu dlouhou asi 12 minut. Velké rozdíly mezi písněmi jsou jen mezi keporkaky žijícími na jižní a severní polokouli. Ke skupině samice, mláděte a samce se někdy připojí i jiní samci, kteří navzájem bojují o samici. Kromě Havajských ostrovů připlouvají keporkaci ještě k Japonsku a Mexickému zálivu.

Písně keporkaků znějí jako hudba z vesmíru. Burácejí a hřmí, zaznívají z nich táhlé vzdechy střídané s chvějivými a kvílivými tóny, jednotlivé sloky se opakují, prolínají navzájem. Písně nejsou stejné - jinak zpívají keporkaci z Tichého oceánu a jinak zvířata obývající Atlantský oceán, jiné písně znají severní populace a jiné zase populace z jižních moří. Ale ani jednotlivá zvířata nezpívají stále stejně. Rok od roku své písně lehce obměňují, přidávají nové motivy, nové sloky. Znalci písně keporkaků dokonale rozlišují a podle nahrávky jsou často schopni určit, z jaké skupiny zvíře pochází.

Pozoruhodný jev, který by se dal nazvat téměř kulturní revolucí ve velrybím zpěvu, zaznamenali vědci v devadesátých letech v mořích kolem Nového Zélandu, Polynésie a Austrálie. Prakticky až do roku 1995 zpívali všichni zdejší keporkaci stejně. V roce 1995 se objevilo v severní i jižní (v té méně) populaci několik zvířat, jejichž zpěv se zcela odlišoval od ostatních. Ale o rok později došlo doslova k převratu - novou píseň zpívali téměř všichni keporkaci z jihu, jen pár jedinců se přidrželo té původní a několik zvířat pak zazpívalo směs původních a nových motivů a slok. Zato na severu, kde změna zdánlivě započala, zpívalo postaru ještě plných 60 % keporkaků a také zde bylo mnohem víc zvířat, která oba nápěvy zkombinovala. O rok později vymizel původní zpěv docela - novou píseň si přisvojily úplně všechny zdejší velryby.

Vědci zkoumají písně keporkaků již dlouhé roky. A protože jde o mírumilovná a přátelská zvířata, která dávají přednost mělkým mořím a ze všech velryb se také nejčastěji ukazují na povrchu, vědí o nich mnohé podrobnosti. Ta nejzákladnější otázka přesto zůstává stále nezodpovězena. Proč vlastně velryby zpívají? Různé podmořské nahrávky, filmové záznamy i pečlivě vedená pozorování dokázaly, že zpívají pouze samci (samice nejsou němé, k hlasové komunikaci však používají jinou škálu zvuků). Ale teorie, že svým zpěvem lákají do své blízkosti samice, neobstála. Prakticky 75 % keporkaků, které zpěv říjného samce přivábí, jsou totiž opět samci, kteří pak mlčky doprovázejí zpívajícího druha na jeho cestě za samicemi.

Hádanka, kterou se zoologové marně snaží rozlousknout. Zatím dospěli ke třem možným řešením. Mlčenlivý doprovod dalších samců možná natolik rozptyluje samici, že to umožňuje hlavnímu samci nenápadně se přitočit do její blízkosti. Není však vyloučeno, že je zpěv opravdu určen samicím, ale přitahuje další samce - soupeře -, kteří doufají, že původního pána vytlačí a sami se dostanou k přilákaným samicím (počet říjných samců totiž převyšuje počet samic ochotných k páření). A nebo jde o trik přírody, která tímto zajišťuje optimální výběr: více navzájem si konkurujících samců znamená větší šanci na to, že své geny bude dál předávat opravdu ten nejlepší.

Chování keporkaků v blízkosti samic však naznačuje i jiné možnosti. Někteří vědci uvažují, zda písně keporkaků nejsou vlastně jen obdobou impozantních jeleních parohů, jimiž samci demonstrují svou fyzickou kondici a dokazují, že oni jsou těmi nejvhodnějšími a nejperspektivnějšími partnery. Zda jejich zpěv vlastně jen neoznamuje okolí: "Jsem velký a divoký, připravený řvát..." Velryby totiž nejsou žádní něžní a mírumilovní obři, pocházejí z předchůdců kopytníků, a srovnáme-li jejich chování s typickým soutěživým chováním samců dnešních kopytníků, najdeme zde překvapivou shodu.

V blízkosti samice se samci předhánějí, plavou těsně pod hladinou, hlavou zvednutou vysoko nad ni mocně víří vodu a polykají ji, aby nafoukli mohutný hrdelní vak a vypadali tak větší. Úplně stejně, jako to dělají savci, když ježí chlupy na hřbetě a staví se k soupeři bokem. Vypouštěním matoucích oblaků bublin keporkaci odstrašují soupeře, odstrkují je vytrčenými hrudními ploutvemi a tlučou mohutným ocasem. Pod vodou do sebe navzájem vrážejí, až mají mnozí zkrvavené ocasní ploutve a nosy a hluboké šrámy na hlavách a po těle od toho, jak se navzájem poškrábali schránkami svijonožců žijících na jejich tělech.

Keporkak Keporkak Keporkak Keporkak

© Magda Vlachová